Recenze: Vražedná léčba (Labyrint 3)

Finále napínavé trilogie Labyrint Jamese Dashnera se představuje v třetím díle s názvem Vražedná léčba. Podaří se Thomasovi zachránit sebe a své přátele?

Hemžící se dav mužů a žen – z nichž mnozí si drželi na ústech hadříky – vyplňoval obrovské atrium, vysoko nahoře korunované skleněným stropem, jenž vpouštěl dovnitř spoustu slunečního světla.

Nechci zde příliš spoilerovat těm, kdo ještě Vražednou léčbu nečetli, ale poprvé se dostáváme do venkovního světa, tedy mimo jakékoliv uzavřené labyrinty či spáleniště od ZLOSINu. A Thomas se svými přáteli se snaží přijít na kloub tomu, proč je stále potřebují k nalezení léku na erupci. Závěrečný díl trilogie je plný akce a občas ani nedýcháte, když nastane vážná situace. Pořád se příběh ale nese v duchu prvních dvou dílů, prostě tak jak jsme od Jamese Dashnera zvyklí.

“Když máš erupci, víš, že zešílíš a zemřeš. Otázka nestojí, jestli, ale kdy. A i když se svět usilovně snaží, virus si škvírami v karanténě vždycky najde cestu. Představ si, že to víš, a zároveň víš, že imunní budou v pořádku. Erupce jim nic nedělá – dokonce ani virus nepřenášejí. Ty bys k těm zdravím necítil nenávist?”

V kontextu celé trilogie bych řekl, že je Vražedná léčba nejslabším dílem, ale úplný závěr, kdy celý příběh nabírá ty správné obrátky, celý pocit ze čtení rozhodně zlepšuje. Jako negativum, které však nemohu dávat za vinu knize, je samotné téma léčby nemoci zvané erupce. V současné koronavirové době totiž mnoho pasáží zní až příliš realisticky a ne tolik dystopicky, protože něco z toho si všichni aktuálně prožíváme. Pár takových pasáží jsem vybral a nejdete je i zde jako součást recenze.

Překlad Petra Kotrleho si udržuje stejnou kvalitu, kterou jsme od něj mohli číst už u předchozích dvou dílů a celkově se stává takovým odborníkem na dystopickou literaturu. Přeci jen vedle Labyrintu má na svém kontě třeba úspěšnou trilogii Smrtka a mnoho mnoho dalších fantasy a sci-fi titulů. Teď již zbývá jen jediné – přečíst si i dvojici prequelů Rozkaz zabít a Kód horečky, které by měly celému příběhu okolo Labyrintu dodat zákulisní informace, tedy hovorově “co, proč a jak”. A právě na tyto věci jsem zvědavý. Nebyl bych ani překvapen, kdybychom se někdy v budoucnu dočkali spin offu či volného pokračování, protože lehce otevřený konec tomu trochu nechává otevřená pomyslná zadní vrátka. Jedině je snad škoda, že se filmová zpracování Labyrintu tolik odchylují od své literární předlohy, která by sama o sobě bez větších zásahů vydala na kvalitní filmovou sérii. Myslím si ale, že pro fanoušky dystopií (a také ty, kteří nemají rádi romance) je série Labyrint tou správnou volbou a já jsem rád, že jsem se s ní setkal, protože její čtení jsem si opravdu užil a děkuji nakladatelství YOLI, že k nám tuhle pecku přineslo.